CITACE Z KOMIKSU: Já jsem velitelem obrany města a vy jste smečka poblázněných štěňat.

Dědo, ty jsi Klos!

[ Autor článku: Zdeněk Hoření ]
24.12.1975 Rudé právo

Jmenoval se Artur Albert Ritter.

A Ritterové - to byl rozvětvený rod Němců z Wirtemberska.
Jeden z nich přicestoval v polovině minulého století do Polska a už zde natrvalo zakotvil. Artur Albert je vlastně jeho vnuk.
Z varšavy jsem si na památku na setkání s ním přivezl jeho vizitku. Stojí na ní:

Artur JASTRZĘBSKI,
brigádní generál v. v.

Mezi obě jména se vklínila celá životní epocha, jeden neobyčejný lidský osud. Příběh hodný románového vyprávění.


Když před časem vznikla ve varšavské televizi myšlenka zpracovat seriál o životě zasloužilého polského komunisty, padla volba právě na něho. V bouřlivém sledu jeho dní bylo mnohé z toho, co tvoří revoluční dějiny posledního polského půlstoletí. Byla zde dlouholetá podzemní stranická činnost za Pilsudského diktatury. Šestero uvěznění. Pak válka a odbojové hnutí (maskované uniformou SA-mana!). Poté budování válkou rozvrácené země, boje s banderovci, úspěšná dlouholetá práce v polské kontrarozvědce. Tam všude byla aktivní fronta komunisty Rittera - Jastrzębského.

Autoři televizních seriálů jsou někdy lidé nevyzpytatelní. Dáš jim až na stůl bohatý faktický materiál hodný celé epopeje, ale oni si něco zamanou, chopí se jedné či dvou epizod, něco uberou, něco přidají a než se naděješ, zrodí se jim z generála Jastrzębského - třeba kapitán Klos...

Ano, pracoval v sovětské rozvědce.

Ano, chodil v okupantské uniformě, s hakenkrajcem na rukávu.

Ano, dostal se do SA díky svému německému původu.

Ano, souhlasí i to, že "Klos je sestaven z příběhů mnoha rozvědčíků.".

"A vlastně každý, kdo nechal pár svých let v protifašistické rozvědce, nosil v sobě kousek Klose," říká skromně generál.

"Já jsem hrál především sám sebe. Němce Artura Alberta Rittera...".

Ale to byla jen vnější tvář jeho role. To vnitřní, hlavní a rozhodující, to bylo přesvědčení komunisty - internacionalisty, tvrdošíjná, neopoddajná víra člověka, který celý svůj život, od gymnazijních let počínaje, dal do služeb internacionálních myšlenek socialismu.

Tady v Polsku ho zastihla válka. Zemi, kterou považoval za svou rodnou vlast, okupoval německý fašismus.

"Všem, kdo tehdy střízlivě a reálně přemýšleli," vysvětluje generál, "bylo jasné, že bez pomoci Sovětského svazu polskou svobodu nenabudeme. Sovětský svaz byl naše naděje a jeho obrana se stala naší obranou. A tak přišla šance i pro mne, Poláka německého původu. Šance složit zkoušku z vlastenectví a internacionalismu...".

Proto se "Polák německého původu", komunista Ritter, stal jednoho dne rozvědčíkem, jehož úkolem bylo "přestrojit se v Němce", jak mu uložila šifra z Moskvy, proniknout v tomto převlečení do tábora okupantů, využít při tom jak svého národnostního původu, tak jména Ritterů z Wirtemberska.

Podle pokynů moskevského centra vstoupil Ritter do SA a za dýmovou clonou loajálního nacisty budoval ve Varšavě mezi lidmi nejrůznějších vrstev sovětskou výzvědnou síť. Byli v ní nejen polští vlastenci, ale i bělogvardějští emigranti a sami hitlerovci.

Tak se jednoho dne stal jeho pomocníkem i bělogvardějský plukovník z armády barona Wrangela. Přes něho pronikla Ritterova agentura do osmisetčlenného varšavského sdružení carských důstojníků, z nichž mnozí byli těsně spojeni hitlerovskými vojenskými kruhy, vlasovci apod. Byl to v té době jeden z bohatých zdrojů informací o záměrech nacistů na východní frontě.

Právě odtud se sovětská rozvědka dovídala o leckterých agentech, které hitlerovci posílali přes sovětskou frontu. A "tam" je už včas čekali...

Jeden z Ritterových soudruhů pronikl do polské ultrafašistické organizace, která si říkala Meč a pluh. Za krátkou dobu se rozvědčík propracoval dokonce do vedení spolku a zachraňoval stovky vlastenců, které polští fašisté hodlali "předhodit" gestapu k likvidaci.

Za jeden z největších úspěchů své rozvědky považuje generál odhalení existence nacistické továrny na rakety V1 a V2 v Peenemünde a Blizné.

Každá z takových informací se samozřejmě dobývala za cenu rizik. Strašlivě samozřejmých rizik. A přece - dosvědčuje prošedivělý generál - daleko strašnější jsou chvíle, kdy musíš bezmocně hledět do očí člověku, který tě proklíná jako zrádce.

...Jde Ritter v okupantské uniformě po Varšavě, tak jak mu to velí předstíraná funkce a jak to dělá den co den. Pojednou se jeho oči setkají pronikavýma očima náhodného chodce. Je to jen vteřina: ano, před ním celý zaražen stojí starý známý soudruh z komunistického odboje, dlouholetý ilegální pracovník. Stojí jako zkamenělý, upřeně ho prostřeluje překvapenými a nenávistnými pohledy zároveň. Ritter však musí i v tomto nepostřehnutelném okamžiku brilantně sehrát roli úplně cizího člověka, musí se umět povznést nad city, musí tohoto milého, drahého člověka, jehož se mu chce z celého srdce pozdravit a obejmout, minout bez špetky pozornosti.

Taková je krutá kázeň rozvědčíka.

Ve Varšavě je místo, kde jednoho dne postřílelo hnutí odporu pochodující oddíl okupantů. Kmenový oddíl SA-mana Artura Alberta Rittera. Na dlažbě zůstalo v tratolišti krve na třicet hitlerovců. Mohl být mezi nimi i rozvědčík Ritter.

Jednou se dostalo rozvědčíkovi do rukou upozornění z polského hnutí odporu, které varovalo před Ritterem. "Artur Ritter je renegát," tvrdilo se vněm. "Odpadl od komunistického hnutí. Byl viděn v německé uniformě, ve společnosti vlasovců a Němců. Nikoho zatím nevydal...".

Generál vzpomíná, že měl být z pokynů kohosi z podzemí dokonce zlikvidován. Všem zrádcům pro výstrahu.

Při přechodu fronty ho zatkli jako "hitlerovského špióna" a udání přišlo na něho ještě i po válce!

Bylo to riziko oboustranné. Když Hitler truchlil pro Stalingrad, svolal varšavský gubernátor Fischer, hlavní kat Varšavy, shromáždění souvěrců, aby povzbudil jejich umdlévajícího ducha. Seděl mezi nimi i sovětský rozvědčík Ritter. Když gubernátor pateticky zvolal, že prý ani Stalingrad nemůže zabránit konečnému nacistickému vítezství, zabouřil rozhorleně proti blíže neurčeným "prašivým psům" ve vlastních řadách. Generál si dodnes živě pamatuje přesné slovo, které gubernátor použil: "Schweinhunde!". V tomto okamžiku upřel totiž zrak do prvních řad svých posluchačů a ukázal i prstem - a Ritterovi se zdálo, že míří přímo na něj. V té chvíli v něm byla malá dušička. "Je to náhoda, nebo záměrné gesto?" přemýšlel rozvědčík a s hrůzou čekal věcí příštích.

V tomto případě to byla náhoda. Ale nedlouho před varšavským povstáním vtrhli do jeho bytu gestapáci se zadrženou ženou, která při mučení vypověděla, že jí do jdné ilegální organizace poslal pracovat SA-man Ritter. Zatčená, která nesnesla tíhu mučení, opakovala: "Cožpak mě neznáte? Vy jste to přece byl, kdo mě tam posílal!".

Generál si dnes přiznává: "Byl to pro mne okamžik, v němž jsem tušil katastrofu.".

Ve chvíli osudné konfrontace mu však bleskla hlavou spásná idea: využít ženiny výpovědi a označit zatčenou za svou agentku pracující pro okupanty. Zmohl se dokonce na to, že gestapákům za všechno ještě vynadal. Nezvaní hosté se s tímto vysvětlením spokojili a s omluvou odešli. Když za nimi zapadly dveře, Ritter pochopil, že svou roli vlastně dohrál, že kruh se může uzavřít dveří, než se naděje.

Utíká z Varšavy směrem na východ s kenkartou, na kterou si nechal napsat ilegální jméno své ženy - Jastrzębski.

A tak se stalo, že od této chvíle zmizel Artur Ritter z jeho života. Zůstal Artur Jastrzębski.

V životě rozvědčíka se uzavřela jedna kapitola. Kapitola, o níž lidé, kteří ji prožívali, zpravidla dlouho, a nejen ze skromnosti, nemluví.

Rád bych napsal, že za Rittera-Jastrzębského leccos napověděl po čase Klos. Ale nesmím. Hned si totiž musím vybavit oprávněnou námitku, kterou jsem slyšel od generála už ve Varšavě: "Já se tomu bráním, já nejsem Klos.".

"I když jsou v tom příběhu některé momenty..." připustil generál po krátké pomlce.

Pak si vzpomněl na vnuka. Přiřítil se takhle jednou ze školy, kde se svými desetiletými vrstevníky rozebírali nejnovější Klosův příběh, a zaútočil na generála: "Dědo, ty jsi Klos! Řekli mi to kluci. Musíš k nám o tom přijít vyprávět...".

Nejen generálův vnuk a nejen jeho polští kamarádi mají rádi takováto vyprávění. Jsou přitažlivá závojem svých mlčenlivých tajemství, drsnou prózou boje na život a na smrt, jež číhá jak u minérů na každý chybný krok. Ani jako diváci dob míru nejsme v těchto příbězích neutrály. Jaký div, že si tak mnoho lidí ze srdce zamilovalo takové hrdiny.

Rozvědčík v týlu fašistického nepřítele vstoupil do našich laických představ o válce veskrze legendárně, ale po zásluze. Pravda, každý voják má život jen jeden, ať na frontě či v týlu nepřítele. Život, jehož ztráta nás dojímá a rmoutí, ať k ní dojde kdekoliv. Avšak rozvědčík, je-li úspěšný, má schopnost svou včasnou informací zachraňovat životy desítek, stovek, tisíců svých soudruhů a spolubojovníků, má nebo může sehrát úlohu rovnající se významem vyhraným bitvám, jak kdosi prohlásil. Těm nemnohým jsou zavázáni skutečně mnozí.

A tomuto často neznámému, bezejmennému, skromnému, obdivuhodně statečnému vojákovi je v této legendě zaslouženě postaven symbolický pomník. Nesmrtelný pomník v srdcích generace, které i jejich zásluhou mohou klidně žít své mírové dny.

Je to pomník i polskému vlastenci a internacionalistovi Arturu Ritterovi-Jastrzębskému.